Jozue

Proč jsem začal v roce 2021 psát blog

krok za krokem

Žijeme v instantní době. Jako lidé jsme si zvykli, že věci můžeme mít hned a jsme čím dál více motivováni k touze mít to hned. Jedním z důsledků je to, že lidé čtou mnohem méně než v minulosti. Informace a příběhy se dnes dají získávat a konzumovat mnohem jednodušeji a zábavněji než kdykoli předtím. Na základě osobní zkušenosti vím, že je to škoda a že o mnoho přicházím, když se vyhýbám čtení.

Osobní (sobecké) důvody

Jsem dítětem instantní doby a chci aktivně bojovat proti tomu, abych byl pouze konzumentem. Blog je jedna z forem, jak můžu tento boj vést. Nemyslím to z toho pohledu, že buď je člověk konzument nebo tvůrce nějakého obsahu, který ostatní konzumují. Mnohem více jde o proces. Jsem si vědom, že pokud chci něco tvořit, něco ze sebe dávat, někam přispívat formou a obsahem, které budou dávat smysl, tak nejdříve potřebuji načerpat. Hledat kvalitní zdroje, investovat čas do jejich studia, třídit, sumarizovat a přemýšlet, a až pak něco smysluplného vytvořit.

Někde jsem slyšel, že kvalitní věci vznikají pod tlakem (např. diamanty) a je to věc, kterou jsem mnohokrát osobně prožil. Zveřejněním tohoto blogu chci vytvářet tlak sám na sebe, abych se nespokojoval s povrchní znalostí věcí a povrchním přemýšlením nad nimi, ale abych šel více do hloubky a psal něco, co dává smysl. Chci-li psát, musím více číst.

Všiml jsem si, že když něco píšu, jako by se něco v hlavě přepnulo a mozek fungoval jinak, než je zvyklý. Možná bych si o tom měl něco přečíst. Najednou nedávám mé mysli prostor, aby lítala všude kolem, přemýšlela o několika věcech najednou a místo toho se prostě soustředila na jednu věc. Až o tom budu vědět víc, nejen na základě zkušenosti, dám vědět.

Sdílení o víře srozumitelně

Do 19 let jsem neznal žádného křesťana a moje představa o křesťanství byla naprosto scestná. Myslel jsem, že křesťané jsou staré babičky zavřené v kostelech, kde se modlí a případně, jak jsem to viděl ve filmu Slunce seno, drbou o lidech, které potkávají. Když jsem krátce před maturitou potkal prvního křesťana v životě, zjistil jsem, že to jsou normální lidi. Celý příběh o tom, jak Ježíše pozval do svého života.

Myslím si, že podobné předsudky o křesťanství má více lidí. Nedivím se jim, protože v historii bylo mnoho lidí, kteří o sobě říkali, že jsou křesťané, ale opak byl pravdou. Rád bych skrze tento blog dal lidem příležitost hodnotit křesťanství ne podle historie nebo předsudků, ale na základě života někoho, kdo žije ve 21. století a snaží se doopravdy žít s Ježíšem. Neznamená to, že jsem v něčem lepší nebo jsem něco lépe pochopil. Rád bych tady dával věci, které se mi daří, ale i to, čím bych se nejraději nechlubil. Mým cílem není sdílet tady pohádky, ale život.

O víře a životě křesťana se dá mluvit různými způsoby v závislosti na publiku, které nám naslouchá. Jedním z mých cílů pro tento blog, je psát jasně a srozumitelně. Člověk nemusí mít vystudovanou teologii, být dlouholetým křesťanem, ani vědět, o čem se píše v Bibli a přesto může rozumět věcem, které s Biblí, teologií a křesťanským životem nějak souvisí.

Chci sdílet proces

Četl jsem mnoho blogů různých lidí. Všiml jsem si toho, že je často píší lidé, kteří se v tom, o čem píšou doopravdy vyznají. Je to logické, protože asi málokdo by dobrovolně investoval čas do čtení něčeho, co mu nic nepřinese nebo naslouchal dlouhodobě někomu, od koho se v dané oblasti nemá co naučit.

Já umím od každého trochu, a přitom nic pořádně. Proto není mým cílem věnovat se konkrétnímu tématu a vystupovat v určité oblasti jako odborník, od kterého se ostatní mají co učit. Naopak. Na tomto blogu bych rád sdílel proces. Ten si představuji jako cestu, která někde začíná, třeba někde uprostřed pole – po kotníky v blátě. Těžko se dělají první malé krůčky, které vedou jeden po druhém do míst, kde se na nohy přestane lepit bláto, až se člověk dostane na polní cestu, která ho dovede z bahna ven. Cesta pokračuje dál a dál, až se napojí na něco, po čem se dá jet třeba i autem, dá se postupně zrychlovat na 50, 70, 90 km/h. Občas sice nevybereme zatáčku, někdy přijde nehoda, ale důležité je se vrátit a pokračovat v cestě, která vede k nějakému cíli. Co je mým cílem? Dobrá otázka.

V Bibli se píše o jednom mladém vojevůdci, který přijal úkol, který mu Bůh svěřil a převzal zodpovědnost za obrovský Boží lid, aby ho vedl do bitvy o zemi, která tomuto lidu měla patřit. Jmenoval se Jozue a v Bible je tomuto příběhu věnována celá jedna kniha. Obyvatelé, kteří žili v zemi, kterou se právě chystal Boží lid dobýt, dělali věci, které byly hodně špatné, uctívali zlé bohy a nežili takovým způsobem, jakým by si to tato země zasloužila. Proto měli být vyhlazeni a místo nich se sem měl nastěhovat nový – Boží, národ. Izraelský lid tak měl velký úkol – nejen obsadit nějakou oblast, ale především se zbavit způsobů, kterými původní obyvatelé ničili fyzicky i duchovně území, na kterém žili. Jenomže v průběhu těchto válek se stalo něco, co Jozue neočekával. Začátek knihy se věnuje popisu různých špatností, kvůli kterým je třeba doslova vyhladit ty, kdo zemi obývají. Na konci knihy, když je dílo téměř hotové a většina území patří Izraeli, si pozorný čtenář všímá, že způsoby, špatnosti a především uctívaní cizích bohů se sice podařilo téměř vymýtit mezi původními obyvateli, jenomže je to právě Boží vyvolený lid, kdo tyto věci převzal. Když si to Jozue uvědomuje, říká Božímu lidu, že je čas si vybrat. Buď si budou uctívat cizí, zlé bohy, nebo půjdou za Hospodinem a On bude jejich jediným Bohem. Dále říká: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. (Joz 24,15)“

Zdánlivá odbočka v podobě biblického příběhu má ilustrovat, co jsem přijal pro sebe jako životní cíl. Na vlastní kůži jsem zjistil, že být tam, kde mě Bůh chce mít a dělat tam to, co On chce, je ten nejlepší způsob, jakým můžu trávit čas a je to tím nejlepším smyslem života, na který jsem schopen přijít. Mým cílem tak je, společně s mou rodinou sloužit Hospodinu, jedinému pravému a živému Bohu. Co to přesně a konkrétně znamená? Sám nevím, protože to není cesta, na které bych já rozhodoval o směru a rychlosti. Co jsem ale už stihl zjistit je to, že je to jedno velké dobrodružství, které doopravdy stojí za to žít. Doufám, že se mi alespoň část tohoto dobrodružství podaří zachytit tady v písemné podobě.

Nejsem profesionál ani v tom, jak žít s Bohem, ani v tom, jak psát a ani v žádné další oblasti. Mým snem v oblasti „blogování“ je ohlédnout se za nějaký čas zpátky a zjistit, že jsem šel po správné cestě. A pokud by zachycení této cesty alespoň jednomu člověku pomohlo se v životě zorientovat nebo ukázat v některé oblasti správný směr, tak si řeknu, že to mělo smysl. Nejen pro plnění mých potřeb (viz první odstavce).