Jedna z věcí, kterou bych na tomto blogu chtěl sdílet, jsou střípky z práce duchovního. „Normální člověk“ toho o práci kazatele často mnoho neví, protože nemá důvod a potřebu to řešit nebo má mnoho představ a předsudků, které si udělal na základě nedostatku informací. Mojí ambicí není dělat reklamu, nějaký nábor ani obhajovat důležitost tohoto povolání, ale zkrátka dát možnost nakouknout těm, kdo mají otázky a koho tyto věci zajímají. Neznamená to, že tady budu sdílet příběhy konkrétních lidí, ale spíše příběhy, které se dějí mně. Cílem není vystihnout celou šíři, hloubku a výšku této služby, ale sdílet se o střípky. O tom, zda se jedná o práci nebo službu, a jaký je v tom rozdíl, přemýšlí v prvním odstavci svého článku David Novák.

S tímto tématem souvisí i věci, které se v rámci služby duchovního budu učit. Jednou z velkých výhod práce kazatele je možnost se stále učit novým věcem. Je to jedno z povolání, které vyžaduje docela široký rozhled, protože člověk potřebuje mít přehled o několika oborech a také potřebuje sledovat stále se vyvíjející společnost a kulturu, přemýšlet, co tyto změny znamenají pro církev a reflektovat je ve způsobu svojí služby.

Dnes se chci podělit o jednu věc, kterou jsem se naučil včera, díky jednomu z rozhovorů. Existuje druh informací, který považujeme za samozřejmost – všeobecně známé věci, o kterých není potřeba debatovat, ztrácet s nimi čas a zdržovat s nimi druhé lidi. Jak jsem si ale včera uvědomil, problém je v tom, že nemáme společný rámec, který by stanovil, co do těchto informací patří a co už ne. Respektive hranice mezi tím, co je jasné a jeden považuje za samozřejmost a co už vyžaduje, aby se dané věci věnoval a věděl o ní více než základ, není nikde stanovena. A co je vlastně ten samotný základ? Jak jsem zjistil, těžko říct.

Uvedu příklad. S jedním člověkem jsme řešili problém komunikace. Jedno slovo, například letadlo, má nějaký význam pro mě (když se řekne letadlo, moje první asociace je vojenský proudový letoun, přesněji F-14 z mého oblíbeného filmu Top-Gun), který je v určitém smyslu posunutý pro toho, kdo mi naslouchá (on, když se řekne letadlo, tak si jako první vybaví třeba Concorde). Proto je důležitý kontext, ve kterém daná slova zazní – když se bavíme o první světové válce, tak si pod pojmem letadlo představím něco jiného, než když se bavíme o dovolené. Každý člověk má svoji vlastní představu o jednotlivých slovech, ta se zakládá na osobní zkušenosti s danou věcí a pokud chci, aby mi druzí rozuměli, tak se potřebuji ujistit, že druzí interpretují klíčová slova podobně jako já. Ten, kdo zprávu vysílá, se ptá příjemce, co slyšel, příjemce se ptá, zda rozuměl správně tomu, co jeho protějšek řekl. Tak funguje ve velké zkratce komunikace.

Můj předpoklad byl, že tato věc je obecně známá, a tak jsem ji při vysvětlování nějakého problému přeskočil a přešel rovnou k aplikaci. Začal jsem rovnou řešit, co to znamená v rámci toho, když se o něčem baví muž se ženou, kteří si bez aplikování tohoto základního způsobu komunikace, dovedou neporozumět v mnoha věcech. Vnímal jsem, že dotyčný, kterému se to snažím vysvětlit, rozuměl tomu, co myslím a dává mu to smysl, ale něco tomu chybělo. Byla to dobrá informace, ale bez propojení s tím, co by už znal předtím. Pak mě napadlo najít jednoduchý obrázek, který zachycoval základní model komunikace podle toho, jak to popisuji v předešlém odstavci. Výsledkem bylo, že najednou informace zapadla na správné místo a začala dávat mnohem hlubší smysl, protože obsahovala i kontext.

Můj původní předpoklad byl, že to přece všichni musíme znát, jenomže byl mylný. Dodávám, že dotyčného, se kterým jsme se o tom bavili, považuji za vysoce inteligentního a mnohem vzdělanějšího, než jsem já sám. Možná i proto jsem to předpokládal. Vlastně ani nevím, kde jsem na toto schéma komunikace narazil poprvé, ale počítám s ním v rozhovorech s druhými na tolik, že mi přijde, že ho znám odjakživa, jenže to není pravda. Když přemýšlím zpětně, nejspíš jsem se s ním seznámil v rámci studia teologie, kde jsme měli pár semestrů komunikace.

Včera jsem se tedy naučil důležitou věc. V rámci rozhovoru sdílej i to, co považuješ za samozřejmost. Těch případných pár minut zdržení, pokud to dotyčný už zná, mu nejspíš neuškodí, a naopak to může pomoct k lepšímu pochopení těm, kdo o dané věci ještě nikdy neslyšeli. To s sebou ale přináší i drobný problém. Je potřeba si pamatovat, s kým jsem se o dané věci už bavil, abych druhé neunudil tím, že se budu stále opakovat. Asi bych si měl někde nastudovat, jak na to 😀